Před odjezdem máme jasno: tentokrát žádné zbytečnosti. Dětem cestou vysvětlujeme, že všechno si domů odvézt nemůžeme. O dva dny později stojíme před miskou, která by se nám doma určitě hodila. Jen ještě nevíme na co.
Každý máme svůj poklad
Děti si někdy vyberou pohled, malou figurku nebo vstupenku, kterou rozhodně nesmíme vyhodit. Nám se zalíbí keramika, boty nebo šaty, o kterých se přesvědčujeme, že jsou přesně náš nový styl. Že doma nic podobného nenosíme? No právě, už to chtělo změnu.
Na vzpomínku nemusíme mít všichni stejný vkus. Dětský poklad může dospělému připadat úplně obyčejný. Jenže dítě přesně ví, proč si vybralo právě tenhle, a občas k němu patří delší vyprávění, než bychom čekali. A kamínek obřích rozměrů, který musí zůstat na svém místě? Ten může jet domů třeba na fotce s malým nálezcem vedle něj.
Kufr má trochu jiný názor
Na poličce v obchodě vypadá všechno skladněji než vedle otevřeného kufru, který s námi poletí zpátky domů. Zvlášť když se nová miska nesmí rozbít, obrázek ohnout a plyšák musí cestovat tak, aby viděl ven a měl dost vzduchu.
Jenže kufr byl plný už cestou sem. Misku balíme do trička, boty zkoušíme poskládat jinak a chvíli vážně uvažujeme, kolik vrstev oblečení se dá vzít na sebe do letadla.
Doma k tomu přibude příběh
Po návratu se z pohledu může stát obrázek nad postelí a z malé figurky někdo, kdo se účastní všech dalších domácích výprav.
Za pár měsíců už možná nebudeme vědět, kolik ta miska stála. Ale vybavíme si obchůdek, kde jsme ji našli, i to, jak jsme ji vezli domů zabalenou mezi ponožkami. A děti nám nejspíš znovu připomenou, že jejich kamínek by se do kufru určitě taky vešel.